V českých zemích vznikla první síť značených turistických cest v Beskydech. Pohorská jednota Radhošť, založená roku 1884, vybudovala kolem Radhoště ihned po svém založení menší síť cest značených tvarovými značkami.
Mnohem významnější úlohu sehrál však Klub českých turistů založený roku 1888. Mezi jeho mnohotvárnou činností bylo pod bodem 7 jeho stanov také uvedeno, že Klub "zřizuje a označuje cesty". Skutečná značkařská činnost byla zahájena již v roce 1889, kdy tzv. "první označovací družstvo KČT" vedené arch. Pasovským vyznačilo
dne 11. května v údolí Vltavy první značenou cestu pásovým značením a spojilo tak červenou značkou Štěchovice a Svatojánské proudy, které dnes leží pod hladinou
Štěchovické přehrady.Jako další v témže roce, byla vyznačena cesta z Karlštejna přes Svatý Jan pod Skalou do Berouna. Na tuto skutečnost upozorňuje pamětní tabulka na hradu Karlštejně, která též připomíná prvního předsedu KČT Vojtu Náprstka. Dále byly vyznačeny cesty z Řevnic na Skalku a Babku a z Holoubkova na Rač a délka turistických značených tras tak dosáhla 55,5 km.
V té době byly značky neobyčejně velkého formátu s prostředním pestrým pásem (vedoucí barvou) 10 cm širokým a s krajními bílými pásy šířky 4 cm. "Družstva označovací" byla tří až šestičlenná a na nošení materiálu i stravy si zjednávala zvláštní nosiče. Protože se ke značení používala jako vedoucí barva pouze červená, vznikl ve značených trasách po určité době zmatek, poněvaž se na mnoha místech křižovaly trasy značené stejnou barvou a nadto v méně navštěvovaných oblastech často chyběly na křižovatkách těchto tras tehdy užívané turistické orientační tabulky. Proto se začaly některé trasy značit i barvou modrou a od roku 1916 byly přibrány ještě barvy zalená a žlutá. Šíře barevného pruhu (vedoucí barva) byla pak zmenšena na šíři pruhů bílých. V roce 1912 bylo dokončeno značení první dálkové trasy z Prahy přes Brdy na Šumavu.
Po vzniku Československa v roce 1918 došlo ve značení turistických tras k podstatným změnám ve stávající síti značených tras. Jednotlivé oblasti se značenými trasami se začaly spojovat a v českých zemích začalo pásové značení dle značkařské metodiky Klubu československých turistů (dále jen KČST) pronikat i do pohraničí, kde dosud převládalo tvarové značení německých spolků. V roce 1920 dosáhla v československu síť turistických značených tras délky kolem 25.000 km. Na Slovensku převzala značkařská komise KČST do správy značení ve Vysokých Tatrách. Roku 1924 bylo rozšířeno značení kolem Dobšiné a v Roháčích. Později byly cílevědomou prací vyznačeny i méně atraktivní oblasti na Slovensku a Podkarpatské Rusi a tak byla ve východní části našeho tehdejšího státu vybudována síť turistických značených tras, jejíž celkovou koncepci je nutno až do roku 1946 hodnotit jako lepší než v českých zemích. Díky obětavé práci
značkařů Klubu československých turistů a materiální podpoře veřejnosti se síť značených cest rychle rozrostla, takže v roce 1938 již dosáhla délky téměř 40.000 km.Rozbitím Československa po mnichovském diktátu nastala zejména v českých zemích stagnace a došlo k narušení stávající sítě značených turistických cest.
Po roce 1945 se muselo v českých zemích začít se základní obnovou sítě, a to především v pohraničí, kde bylo třeba nahradit německé tvarové značení pásovým. O to se snažila hrstka značkařů brigádníků především z Prahy. Přes jejich maximální obětavost byla situace ve značení velmi obtížná a to zejména v období vytváření tzv. sjednocené tělovýchovy v letech 1950 - 54, do níž byl zařazen i KČT. Nedostatečné finanční prostředky nedovolovyly plnění ročních plánů obnovy TZT a tak skluzy stále narůstaly. Teprve počátkem roku 1954 vydala vláda Československé republiky usnesení o nové organizaci turistiky a cestovního ruchu, na jehož základě se konečně podařilo zajistit finanční prostředky i na značení jak ze zdrojů ČSTV, tak i z prostředků územních složek Vládního výboru pro cestovní ruch.
V roce 1958 vydal ÚV ČSTV směrnici o jednotném řízení značení turistických tras v celém Československu. Podle této směrnice se za značení staly odpovědné pouze orgány turistiky a všechny
jiné organizace nebo jednotlivci mohli značení turistických tras provádět pouze z jejich pověření a podle jejich pokynů.V souvislosti s hodnocením významu značení byl schválen v roce 1958 i samostatnýc čtyřstupňový služební odznak Turista - značkař.
Po delším období poměrného organizačního klidu, který velmi přispěl ke stabilizaci sítě TZT a zvýšení jejich spolehlivosti, došlo k vytvoření dvoustupňového řízení ve státní správě i v tělesné výchově, což vedlo roku 1967 ke zrušení krajských složek. Ve značení to vyvolalo vytvoření oblastních značkařských komisí vždy pro dva kraje společně ( s výjimkou Východočeského kraje, který se stal samostatnou oblastí). Na Slovensku bylo značení organizováno na celém území přímo slovenskou značkařskou komisí v Bratislavě. Tento systém se však ani v organizaci značení neosvědčil a tak v roce 1971 všichni uvítali návrat k původnímu krajskému zřízení.
Po obnovení KČT v roce 1990 jako samostatného občanského sdružení s vlastní právní subjektivitou se stalo značení turistických tras jednou z jeho významných programových činností, výrazně posilující jeho dobré jméno vůči orgánům státní správy na všech organizačních úrovních i vůči široké veřejnosti. K tomu přispívají i značkařské aktivity při značení cyklistických a lyžařských turistických tras.
